! Fanfiction !

Bill na mě hodí vraždícím podledem. Tom na mě jen tak kouká, přece jenom se známe chvylku, takže neví jak na co a jak, teď zareaguju. Nakonec ze sebe aspoň něco vymáčkne

"No, tak Petra má pravdu. Jít sme sem nemuseli, ale ono nic jinýho nezbývalo." Běta jen přikývla. Tak sem se trochu uklidnila a obrátila sem se na Billa

"Tak Pane Chytrej! Můžete si cestu dolů najít sám, mi si tu počkáme!"
sedla sem si na střechu a pzorovala co udělá.
Jen na mě hodil DeBillním pohledem (Ten mu jde nejlíp) a rozhlídl se kolem
- by mě zajímalo CO hledal, protože nikde nic nebylo, ani žebřík,... nic!

Bezmocně se na mě otočil, ale nic neříkal.
Sem dělala jako, že ho nevidím.

"Dobře, nechce se ti mě říct jak se dostanem dolů?!" vyštěkl na mě. Sem se na něj líně otočila

"Co, prosím?" sem se na něj tak blbě pousmála.
Bill se zaksichtil (zase), ale nezopakoval to.

"Říkal si něco?!" už sem zvyšovala hlas
- nesnáším, když se na něco někoho zeptám a on neodpoví, nebo to aspoň nezopakuje.

"Jo!!"
"A?!"
"Jestli by mi mohla tadynle madam, ukázat cestu dolů!!" Sem se jen otočila zády k němu
(což ho nasralo, a docela dost) a ukázala sem na druhej konec střechy.
Prošel kolem, ale nezapoměl do mě hypnout, takže sem se rozplácpa na zemi
"Obyčejný DÍK by stačilo!" ani se neotočil a šel dál. Tom s Bětou mi pomohl vstát a čekali sme až pan DeBill příjde zpátky.
Jakmile tam došel, bylo slyšet:

"Tak do tohodle mě netahejte!!" a uskočil 2 metry zpátky, pak chvilku couval, až se pak otočil a zase mě pražil pohledem
(Nechápu proč porát jenom mě, vždyť já sem ho sem netahala - DeBill!).

"Co pak snad se Pán nebojí výšek?" Běta se narovnala
(Ta z nich strach má) sem jí nasznačila ať je v klidu.

"Kdyby jenom to!" sem se otočila na Billa
"Co?" Tom se jenom tak blbě smál, ale hódně rychle toho nechal.

Bill se jen ušklíbl, ale vlastně ani nechápu proč, protože to byl on
( Ikdyž Běta taky), kdo se tu bojí výšek. Taky se na něj zaksichtím a chci něco říct, ale slovo mi zabral Tom
"Lidi vy dva by ste se k sobě strááášně hodili!
(Sme se na sebe s Billem podívali znechucenejma pohledama) Oba dva umíte takový krásný ksichty až to bolí! A neřešte tu pořád takový prkotiny, ale jak se dostanem dolů!!"

"Promiň, ale o to tu celou dobu asi tak jde! Tady madam nás zatáhla
(Sem mu dupla na nohu, ale on to ignoroval) na takovou střechu, ze který prakticky nejde vůbec slízt!" Běta se na Billa podívala nechápavým pohledem

"Fakt?"
"Jo!"
"A nechceš mi vysvětlit jak z tý střechy slezla když zdrhala, před partou v čele s Šupkou a nějakejma daklšíma slepicema?"

"No, vzhledem k tomu, že tu ještě stojí tak asi nebyla na týhle střeše! Protože tudy, kudy mě poslala by se nikdo živej nevrátil!" Sem se uchechtla

"Vážně? A seš si tím jistej?" Si nemůžu pomoct, ale dráždit ho mě strašně baví.
Se na mě nejistě podíval, ale když viděl jak mi cukaj koutky tak pronesl:
"Jo! A jestli se má jít tam tudy
(ukázal na druhej konec střechy), tak deš první!!"
Sem se na něj usmála, odstrčila sem ho bokem a rozeběhla sem se tím směrem kterým ukázal. Kluci na mě čučeli jako co mi hrabe a Bill na mě čuměl s otevřenou pusou.
Ono to zní trochu blbě, ale když tu byl Bill, tak si zapoměl pozorně si prohlídnout cestu dolů a mírně do strany
Samosebou, že bych jen tak neskočila z třetího patra, dolů
- tak blbá ještě nejsem!

Prostě hned pod tím místem byli dveře, takže tudy,museli výst i schody dolů - logika!
No tak sem se odrazila a skočila sem, dopadla sem na těsně vedle schodů
a čekala sem na Bětu.
Ta to tu zná stejně dobře jako já, konec konců sme dvojčata a věčinu pitomostí provádíme spolu!

Netrvalo dlouho a vedle mě přistála i Běta.
Celá se prohýbala smíchy a když na nás vykoukli nechápavý pohledy kluků, tak sem se k ní přidala, když nás Tom s Billem spozorovali.
Tak jim hned došlo, že celej seskok byl jenom plánovanej a Tom sebou seskl smíchy a pochválil nás, že to bylo pěkně zahraný. Bill na mě jen hodil další nasranej pohled a já sem se na něj jenom mile usmála azamávala sem mu.

Když se kluci dostali k nám, Tom nám furt dokola chválil hereckej talent. Až nám to začalo lízt na nervy a Běta mu musela zakrýt pusu
- Bill se s náma nebavil, o ono to už ani nikomu nevadí.

Když sme se dostali do bezpečí, kde už nám nehrozil, žádnej novinář, cožli bylo dost těžký něco takovýho najít.
Protože novináři byli všude a nepoznat dvojčata, tu se fakt povedlo jenom mě. =0Đ
Museli sme teda k nám 'domů' samozřejmě že si nás hromada novinářu cestou všimla
(Ikdyž to bylo asi kvůli mě, pže kluci se snažili být nenápadní a já tam z nich dostala záchvat smíchu), takže sme museli trtat dalších 200 metrů navíc aby sme je setřásli.
Jenomže, se nám to moc nedařilo, tak Tom s Bětou vlítl do nějaký uličky a schovali se tam, mi sme přetrtali zase do jiný, ale byla jaksi užší, než sme oba čekali.
Pže to byla mezera mezi barákama a dostali sme se tam tak blbě, že sme v tý hóódně úzký uličce stáli naproti sobě docela dost namačkaní.

"Doháje ty taky musíš být všude!" sem se začala smát.
"No, to víš, že jo! Přece tě jen tak nepřestanu otravovat." rejpnu si doněj
"Každopádně doteď seti to dařilo, až moc dobře!"
"Dík, taky sem si všimla!"
Bill se zatvářil zmučeně a já sem se musela smát, pže mu na hlavě zbyla ještě nějaká ta nudle a s tím ksichtem co nahodil vypadal fakt skvěle! Se na mě podíval co blbnu,
tak sem se přestala smát (Ikdyž mi furt cukali koutky).

"Poď sem prosím tě." Se namě podíval tázavým pohledem a čekal co udělám. Sem v sobě fakt dusila smích.
Stoupnu si na špičky, takže sem skoro stejně vysoká jako on, naklonila sem mu hlavu a smetla mu z ní ty nudle, zíral na mě jak na ITho

"Dík." vylezlo z něj. No vida děkovat už se to taky naučilo, třeba se z toho ještě vyklube milej kluk.

"Není zač." vykoukl z tý uličky, jestli tu někdo je -nikde, nikdo.
Tak sme teda vylezli a na Billovi bylo poznat jak je nervózní.
"Děje se něco?" se na mě podíval neurčitým pohledem
"Sorry, že se ptám."