Jdi na obsah Jdi na menu
 


Povím vám příběh, který se stal před třinácti lety. Jmenuji se Bill Kaulitz a momentálně mi je 30 let. Jsem šťastně ženatý a mám dvojčátka. Kluka a holku. I když se naše kapela rozpadla, protože brácha umřel, Gustav se odstěhoval do Itálie a George se vytratil někam do světa, dále se věnuju hudbě, zpěvu a skládáním textů.

1. kapitola - Před třinácti lety (23.dubna 2006)

Včera skončil víkend a zase se musí do školy. "Brácha vstávej!" budí mě Tom a běží do koupelny. Já se vyhrabu s peřinek a běžím hned za ním. "Auuu!!!" zařvu, když mi Tom zabouchne dveře přímo před nosem a já samozřejmě do dveří narazím. "Dobrý?" otevře dveře a je vidět, jak mu cukaj koutky. "Hele, ty se moc netlem." Řeknu bráchovi a jdu se zatím obléct. Když se brácha dostatečně nafintí, můžu konečně do koupelny. Vyčistím si zuby, nalíčím a učešu. Ještě zkontroluju nos, jestli je v pořádku a můžem vyrazit. "Tome, jdem!" zakřičím na bráchu a chci jít. "Brácha počkej já…nemůžu najít to moje tričko." "Prosím tě…jak ho nemůžeš najít. Vždyť je větší než ty." Zasměju se a jdu pomoct Tomovi s hledáním. Konečně ho najdem pod postelí. "Tome když už si sem bereš holku a ….no prostě hlídej si oblečení." Zakřením se a jdu. "Hele, já si sem nikoho netahám." Naštve na mě Tom a jde za mnou. Po cestě se pošťuchujem a děláme strašný kraviny. Lidi na nás koukaj jak na debílky. No jo. Holt si neuvědomujem, že jsme tak trošku slavný. "Slavná skupinka "Kaulitz tweens" - blázni na ulici. Haha…to by byl vtipný titulek na přední stranu novin." Vtipkuje Tom. "Jo…to jo…ale vždyť je to z půlky pravda." "Jak z půlky?" nechápe Tom. "Mno…blázen je tu jen jeden…ty." A začnu se smát. Bráška to nevydrží a povalí mě na zem. Koutkem oka zahlídnu kostelní hodiny a zhrozím se. "Brácha!!!Je osm pryč!!" "To si děláš prdel, ne!" řekne Tom a běžíme snad tryskem do školy. Bohužel pozdě. "Kaulitzovi, naše slavná dvojka. Ale pozdě to chodí stejně. Zajímalo by mě, jestli to takhle funguje i na koncertech." Domlouvá nám učitelka. "Ne paní učitelko, tak jsme včas." Řeknu a Tom přikyvuje. "Aha…a proč to nejde tady?…tak si sedněte a Kaulitz k tabuli." Řekne učitelka a otevře si notýsek. My s bráchou na sebe koukáme jak na zjevení a nechápeme, kterýho z nás myslí. A tak tam tak sedíme. "Kaulitz…tak přijdeš nebo chceš rovnou pětku." Rozzlobí se učitelka. Já si dodám odvahy a řeknu. "Prosím…a kterého z nás myslíte?" "Myslela jsem tvýho bráchu, ale klidně můžeš jít taky." Řekne učitelka a škodolibě se usměje. Ze zkoušení dostanu jako vždy pětku. Brácha dostatečnou, ale ani jeden nejsme zrovna nějak nadšený. Po škole si Tom ještě vyslouží poznámku za bordel v jídelně. "Brácha, to si to aspoň nemohl sebrat? Možná tu teď na několik týdnů není máma, ale to neznamená, že budeš blbnout. To chceš mít i řiditelskou na konec?" zeptám se Toma a jsem docela naštvaný. "Hele….nekomanduj. Nejsi moje matka ani můj otec." Rozčílí se Tom a jde domů. Já jdu ještě s Andreasem do obchodu, půjčit si nějaký DVD. Chceme si večer udělat menší kino. Já, Tom a Andreas. "Já se tak těším, kámo." Řekne nadšeně Andreas, když vycházíme z obchodu. "Já taky." Řeknu šťastně. Pak si ještě vzpomenu na brambůrky. "Tút, tút…" volám Tomovi. "Co je?" řekne do telefonu. "Musím jít ještě koupit chipsy a pití." "Já tam skočím." "Fakt?" "Jo…stejně nemám co na práci." Řekne Tom a zavěsí. "Mno…tak můžem jít domů. Tom to koupí. Máme na něho počkat doma." Doma všechno připravíme. DVD, misky a skleničky a čekáme na příchod Toma. Už je skoro šest a Tom nikde. "Sakra, kde může být?" řeknu a začnu mít strach. Takový ten bratrský. "Auuu!!" zařvu. "Co je?" řekne vyděšeně Andreas. "Ale…píchlo mě u srdce." Řeknu a snažím se to rozdejchat. Když už ani v osm není Tom doma už je mi to divný. "Tút, tút…." Volám bráchovi, ale zvonění bratrova mobilu uslyším v jeho pokoji. "Do pytle. Brácha si nechal mobil doma. To je ale tele." Zakroutím hlavou a jdu zpátky k Andreasovi. Za chvilku se, ale rozdrnčí zvonek u dveří. "Kdo to votravuje?" řeknu a jdu naštvaně ke dveřím. "Co je?" řeknu nepříčetným hlasem, když otevřu, ale hned mi spadne brada až k nohám.

2. kapitola - Nejhorší den (přes noc 24.dubna 2006)

"Do-dobrý večer." Řeknu vyděšeně, když uvidím u dveří dva policajty. "Co se děje?" křičí Andreas a běží za mnou. Ale hned se zastaví a vytřeští oči. "Ehm…máme pro vás špatnou zprávu. Pojeďte s náma." Řekli a mi nastoupili k nim do auta. Dojedeme až k nemocnici. Když dojdeme do jednoho pokoje, vytrysknou mi z očí hrachy slz. "Brácho!!!!" zakřičím a běžím k jeho lůžku. Andreas za mnou. "Co se ti stalo?" zhrozím se. Ale Tom neodpovídá. "Váš bratr byl postřelen v jednom obchodě. Je na tom hodně vážně. Netušíme jestli přežije. Kulka ho zasáhla těsně vedle srdce. Stalo se to kolem šestý odpoledne." Řekne policajt a odejde. "Andreasi…chápeš to?" vytřeštím oči a podívám se na Andrease. "Co?" utře si Andreas oči a poslouchá. "Víš jak mě bodlo u srdce?" "Jo." "Bodlo mě u srdce přesně v šest." "No a?" zavzlyká Andreas. "A Tom byl v šest postřelen těsně vedle srdce…chápeš to?…já cítil jak Toma postřelili." Vyděsím se a obejmu Toma. Tom se náhle probudí. "Brácho…ty..ty žiješ?" vytřeštím oči. "Bille, mám tě rád a vždycky tě budu mít a nikdy tě nenechám ve štychu…" začne povídat Tom. "Ale já tebe taky." Řeknu se slzama v očích. Tom pokračuje. "…vždycky ti budu na blízku a když bude nejhůř…" "PÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍP" "Né bráško, ty nesmíš umřít…brácho…Tome…!!!!" začnu bláznit a zkolabuju. "Bille…Bille, jsi v pořádku?" budí mě Andreas. Je vidět, že má ještě zarudlé oči. Zřejmě Tomovu smrt neunesl. Ne, Tom. "Tome, Tome…kde si…Tome mám tě rád!!!" začnu zase hulákat. Andreas mě uklidní a jdeme domů. Doma chodím jako tělo bez duše, duše bez těla. Tomův pokoj jsem navždy zamkl a klíč hodil do kanálu. Jeho hygienické potřeby a voňavky jsem zlikvidoval a naše fotky uklidil do skříně. Mámě jsem okamžitě zavolal a hned přijela domů. Byla smutná a mrzelo jí, že tu nebyla, když jí Tom nejvíc potřeboval. Na pohřbu probrečela skoro litr slz. Doma jsme si dali zákaz mluvit o Tomovi nebo o něčem, co ho spojuje. Každé ráno se mi špatně vstávalo. Chybělo mi Tomovo buzení. Chybělo mi praní se v koupelně. Dokonce jsem si i vzpomněl na den, kdy jsem si málem zlomil nos. Trochu jsem se zasmál, ale hned mi strnul obličej. Všiml jsem si, že pod mojí postelí je….Tomova fotka se mnou. "Tome…" vezmu fotku, sednu si na postel a začnu zase brečet. Pak se uklidnim, jeho fotku si dám na stůl a jdu do školy. Už propadám ze tří předmětů. Ale co. Mě už je to fuk.

3. kapitola - O třináct let později - SPLNIL SLIB? (2.září 2019)

Jak jsem říkal v úvodu. Jsem šťastně ženatý a mám dvě krásná dvojčátka. Syna a dceru. Na bráchu pořád myslím, a proto jsem svého syna pojmenoval po něm - Tom a dcerku po matce - Simone, která zemřela dva roky po Tomově smrti na rakovinu.

Tato záhada se mi stala na moje narozeniny. Oslavoval jsem třicátiny. Ten den jsem, ale musel do školky pro Simone a Toma, protože manželka musela něco zařídit v bance. Už jsem chtěl vyrazit, ale z ničeho nic začala hrát televize. Strnul jsem. Lekl jsem se. Když jsem se asi po pěti minutách probral ze šoku, došel jsem do obýváku a televizi vypnul. Konečně jsem mohl vyrazit, ale…. "Co to?" divím se, když dveře od venku nejdou otevřít. Už propadám panice a nevím, co si mám počít. Po deseti minutách se jako zázrakem dveře otevřou. Trochu jsem to nechápal, ale nic jsem si z toho nedělal. Na zastávce se snažím doběhnout tramvaj, ale už jí nestihnu. Za rohem, ale uslyším hlasitý náraz a sirény. Když se jdu podívat, co se stalo, zastavím se a nemůžu popadnout dech. Do tramvaje, kterou jsem měl jet, narazil velký náklaďák. Dva lidi zemřeli na vnitřní zranění a ostatní měli lehké zranění. Řidič nepřežil též. Byl jsem z toho v šoku a běžel co nejrychleji domů do svého pokoje. A ve dveřích zůstanu stát jako opařený. Na mém pracovním stole stojí fotka mého mrtvého bratra. Fotku jsem před pár dny uklidil do šuplíku, tak jak se mohla dostat na stůl. Všiml jsem si malého lístečku u fotky. Bylo tam napsáno: "Slib jsem splnil." Pak mi to došlo. Vzpomněl jsem si na slova, které mi brácha říkal na smrtelné posteli: "Bille, mám tě rád a vždycky tě budu mít a nikdy tě nenechám ve štychu …. vždycky ti budu na blízku a když bude nejhůř…" "zachráním ti život." Doplním bratrovu větu. Brácha mi zachránil život a já mu jsem za to vděčný. A moje manželka s dětmi též.

… the end …

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Misha, 9. 8. 2006 0:50)

Ja som sa pritom normalne rozrevala ! supa pribeh ale nechcem aby bol pravdivy,to v ziadnom pripade!!! Bill milujem ta!

Super

(Enysek, 12. 7. 2006 22:06)

No to je drsnyyy... me uplne behal mraz po zadech.. jaaj! :D hezky